Kdo byl architekt Jan Kaplický
CITUJI Z:
a dalších pramenů
http://domaci.ihned.cz/115-32809190-492500-0-338730-002000_d-d3#fg
Zemřel architekt Kaplický. Podívejte se na jeho nejslavnější stavby
FOTOGALERIE I kdyby po všech zdlouhavých peripetiích nakonec vyrostla na pražské Letné Národní knihovna podle návrhu Jana Kaplického, autor sám už ji neuvidí. Zemřel ve středu večer ve věku 71 let. (to bylo 14. ledna 2009)
PRAHA 15.1. 2009 (iHNed.cz)
[článek obsahuje pěknou obrazovou galerii děl pana Kaplického ve světě] - viz více pod výše citovaným odkazem
Poslední rozhovor Jana Kaplického pro LN
9. ledna 2009 | 23:32
Rozhovor s architektem Janem Kaplickým a jeho ženou Eliškou vyšel v magazínu Pátek Lidových novin 9. ledna letošního roku.
Rozmlouvali jsme ve třech v malostranské kavárně Cukrkávalimonáda. Vlastně ještě někdo s námi byl. Neměl tvář, jen pohlaví a jméno. Pod stolem, v Eliščině břiše, zrovna to dopoledne hrál mistrák ve fotbalu. Za pár dní se má malá Johanka, dcera nejznámějšího českého architekta Jana Kaplického (71) a filmové producentky Elišky Kaplický Fuchsové (30), narodit. Možná že právě teď, když si čtete v Pátku, se dobývá na svět, nebo už dokonce pláče v postýlce bez pravých úhlů, navržené svým futuristickým tatínkem. Národní knihovna alias letenská chobotnice jako by teď pod dojmem silnějších věcí ustoupila do pozadí. Boj o domov pro deset milionů českých knih ale Kapličtí rozhodně nevzdali. V novém roce prý bude řada nových akcí, například celonárodní sbírka. Prostý lid se bude skládat na svou knihovnu jako kdysi na Národní divadlo. Mimochodem, bylo moc příjemné s manželi Kaplickými pobýt. Z architektonického vizionáře, mezi novináři pověstného svým zasmušilým mrzoutstvím, totiž půvabná Eliška nějakým kouzlem udělala jemného, usmívajícího se džentlmena. Už dávno jsem taky z nějakého páru necítila takovou vzájemnou něhu. A to mezi nimi leží 41 let.
* Když má člověk někoho rád, věkový rozdíl nevnímá. Přesto – existují momenty, kdy si ho uvědomujete?
Eliška: No... když mi třeba Johan podrží dveře. Nebo když si sedne, teprve až já si sednu. Nebo mě oblíká do kabátu – to si uvědomím ten rozdíl. Mladí muži by se mohli učit.
Jan: Nebo ti taky vykám. Eliška: Někdy se mě ale zeptá, když řeknu nějaký běžný slovo, co to je. Vůbec to neví. My jsme se teď o Vánocích dívali na Kristiána...
Jan: ... z blbosti, to neberem vážně... Eliška: ... a v Kristiánovi je vidět něco podobnýho. Co ještě? Už vím – já ti podám sejra z ledničky a ty řekneš: Rukulíbám! Hezký, ne? Akorát to trošku zarazí. Taky se směješ tomu mýmu zpívání: „Lííízííínkóóó, ty si z Prahýýý?“ Já si to neuvědomuju. Jan: V Praze se zpívalo vždycky. Co mě šokuje, je ta spousta rusismů v češtině. Třeba názvy stanic metra, Trávníček se musí obracet v hrobě. Hradčanská – to přece není česky! Česky je stanice Hradčany. Já na to mám ucho z války, tehdy to zase všechno bylo podle němčiny. Zkrátka okupace jako okupace.
* Mimochodem – ještě pořád si, pane Kaplický, píšete deník?
Jan: To pořád. Ale to není deník v pravém slova smyslu. Spíš nápady.
* Smí do něj nahlédnout vaše žena?
Jan: Ta jediná smí. A děsím se, že to jednoho dne bude někdo číst. I když tam nejsou postřehy o lidech, spíš k profesi, lepím si tam obrázky, různé voloviny. Nápady na šaty pro soukromou potřebu, všelijaké detaily. Je tam ale taky první obrázek knihovny, to ještě vypadala jinak.
* Jak přijal zprávu, že bude mít sestřičku, váš třináctiletý syn Josef?
Jan: Moc dobře. A taky se zasloužil o jméno Johanka.
* A umíte, paní Eliško, vařit svíčkovou? Pan Kaplický tvrdí, že svíčková Josefa zajímá ze všeho nejvíc.
Eliška: No to neumím. Ale maminka to umí. Jan:Vidíte? Knedlíky neumí, svíčkovou neumí, a přesto se vdala! Eliška: No právě maminka to napravuje, že nám občas uvaří. A protože Josef chce být šéfkuchařem, je dobré vymetat s ním podniky. Svíčková je všude jiná. Jan: Chce být šéfkuchařem a bere to dost vážně. Učí se v jednom slavném londýnském restoránu. Hrozně ho tam komandujou, třeba jak krájet petržel. Krájí ji někdy i sedm hodin. Nepřeháním.
* Vaše maminka, paní Eliško, se třikrát vdala a vždycky za architekta. Co je na architektech tak neodolatelného, že jdete v jejích stopách?
Eliška: V jejích stopách? Proboha, vy jako myslíte, že se taky třikrát vdám? Ale to, že jsme se s Johanem vzali, byl spíš osud, to nikdo neplánoval. I když pravda je, že to byla maminka, kdo mě tenkrát poslal na Johanovu přednášku do Veletržního paláce. Tam jsem ho poprvé viděla. A dala mu svou vizitku.
Jan: Ještě ji mám schovanou.
Eliška: Pánbůh si s námi zkrátka trošku zahrává. My jsme tam tenkrát šly celá rodina: moje sestra Ester Miluničová (dcera architekta Miluniče), maminka, já. A já tam rovnou vzala celý štáb a tu přednášku jsme natočili, protože jsme tušili, že to bude událost – a taky byla.
* Změnilo těhotenství váš vztah? Ještě pořád je pro vás vaše žena „femme fatale“, jak jste řekl před rokem?
Jan: No to je! Jen tenkrát to bylo podškrtnuto dvakrát a teď bych to podškrtnul čtyřikrát. Tady se vyvinulo něco... rozhodně křivka jde nahoru. I když si člověk v téhle situaci musí zvyknout dělit to zezačátku jedenačtvrtkrát, pak jedenapůlkrát, za chvíli jedna ku dvěma. Já nevím, jak ty to vidíš? (obrací se na Elišku)
Eliška: Já si naopak myslím, že dítětem je člověk silnější. A že dítě to taky úplně spojí, větší souhry nejde dosáhnout. Dítě přijde na svět a nedá se to zastavit. Člověk má někdy tendenci trápit se nad nějakou hloupostí, ale když si tohle uvědomí, najednou nad vším plave. Já mám ale problém o tom s lidmi mluvit. Představte si, že jdete po ulici nebo děláme rozhovor – a přitom vás pořád tadyhle kope chodidlem nějaký dítě. To je těžké zprostředkovat. Člověk jako by měl najednou nějaký šestý smysl.
* Vzpomínáte si teď častěji na své rodiče, na to, čím vás ovlivnili?
Eliška: Mě nejvíc ovlivnili láskou. Maminka se nám věnovala úplně naplno. Ne jako teď, když se u toho maminky snaží i pracovat.
Jan: Já měl tu výhodu, že se rodiče nerozešli, pořád tam byli dva okolo mě. Neměl jsem bratry ani sestry, ale byla válka a zásadnější starosti – aby člověk přežil, aby se uživil. Když mi byl tak rok, odjela se mnou matka na Moravu, protože se očekávaly nálety na Prahu. Já byl v rodině taky jediný, kdo dostával mlíko a máslo, to už dnes nikdo nechápe.
* Na čem rodičům při výchově nejvíc záleželo?
Jan: Podporovali mě, jak to jen šlo. Našli například obecnou školu, kde se vyučovala angličtina. Za německými zády, v budově, kde je dnes Viola. Ta angličtina mi postavila věci do jiných souvislostí. Strašné je, když se člověk nenaučí žádný jazyk. To se netýká jenom Čechů. Když se Angličan nenaučí jiný jazyk než angličtinu, je to šílená bariéra. Tadyhle mladou dámu... (ukáže Elišce na břicho) hned pošlem někam, aby se přiučila. Nebo mi taky rodiče začali strkat zajímavé knihy a časopisy, které tady běžně nebyly k mání. A potom to prostředí. Náš dům byl sice obyčejný, ale zahradu i interiér navrhoval otec, každý kousek nábytku byl něčím zajímavý, každá lžička pečlivě vybraná. Já si to tehdy neuvědomoval, ale bylo to naprosto zásadní pro vývoj vkusu, všecko, co je okolo dítěte, každý detail, se jednou vrátí jako hodnota. Taky je důležité odtáhnout dítě třeba i nějakým násilím do muzea nebo galerie. Mě takhle odtáhli na přednášku o Rodinovi, kolik mi bylo – čtyři? I když jsem tomu nerozuměl, je hrozně důležité, aby dítě nevidělo jen nějaký supermarket.
Eliška:Mě jako dítě hodně ovlivnily různé návštěvy. Nebo když nás maminka dala k panu Muchovi, do jeho domu na Hradčanském náměstí. A my tam se ségrou zvedaly telefony a měly z toho srandu. Tady jsem taky poprvé v životě viděla černošku, to mi bylo tak sedm.
* Vaše maminka byla vyhlášená krasavice. A u Jiřího Muchy se zase pořádaly vyhlášené mejdany...
Eliška: No... my jsme to tehdy samozřejmě nevěděly. A když tam ta černoška tak zničehonic ležela, my si to se ségrou vysvětlovaly jinak než jako mejdan... Ten tajuplný dům, tygří kůže na zemi, postel s nebesy po Valdštejnovi, nic podobnýho jsem předtím neviděla. To mě ovlivnilo hodně. I to, že jsme měli v rodině tolik tatínků a že nás máma občas nechávala u různých kamarádů. Měli jsme vlastně odmala tu vidinu světa hodně otevřenou. Taky si vzpomínám, jak mě maminka jednou doprovázela z klavíru, byl zrovna 28. říjen a u Muzea se demonstrovalo. Tak mě postavila na popelnici, aby mě neudupali. Pak jsme utíkaly Václavákem před slzným plynem, ale všichni zavírali dveře a přes sklo na nás koukali. Máma je prosila, že má malé dítě. Neotevřeli. Od tý doby přesně vím, jak vypadá estébák.
* Vím o vás, pane Kaplický, že nenavrhujete jen domy, ale taky bikiny nebo příbory. Nemáte chuť navrhnout pro Johanku dupačky nebo dětskou postýlku?
Jan: Postýlka se plánuje, už existuje výkres, snad to stihnem. Na dupačky bych si netrouf’. Ale možná nějaký miniaturní šaty... to by mě docela bavilo. První róba, to by bylo dobrý. Hlavně aby to někdo uměl ušít, namalovat můžete všechno.
* Bude ta postýlka něčím zvláštní?
Jan: Ano. Je na kolečkách a hlavně dost vysoko, takže se nemusíte sklánět. A dítě si neublíží, má tam takový... šprycly? Jak se to řekne?
Eliška: No šprycle.
Jan: Tak ty šprycle budou z provázků, takže se to prohne. Dítě si o to neomlátí hlavu.
* Bude mít ta postýlka pravé úhly?
Jan: (zděsí se)To chraňbůh! Doufám teda, že se to dítě nenarodí jako nějaká krabička... Eliška: (pohladí si břicho) Nevypadá to na to. Jan: Přece jen když vystrčí nohu... Nene, hlava je určitě kulatá, to už jsme viděli, že jo? Spací pytel dneska už taky není čtverhranný, a kdysi býval. To je logický vývoj. A všecky ty historický šátky, ve kterých se v různých kulturách nosily děti, byly šišatý. Taky se děti nosily na zádech. Teď přišli vědci na to, že je důležité, aby dítě v kočárku vidělo na matku, ne aby samo koukalo dopředu. Neví si pak rady s tím, co vidí.
* Projevuje se architekt a designér ještě jinak v provozu domácnosti?
Eliška:Úplně ve všem. Navrhuje mi třeba šaty – do Karlových Varů, na Českého lva. A máme štěstí, že náš byt se jen pomalu mění. V jednom pokoji už máme místo hranaté postele, co tam byla původně, kulatou. Ten byt je čím dál praktičtější a přitom i hezký, takže člověk nemusí nikam utíkat. Je prostě rád doma.
* Už jste si zvykli, že jste veřejný pár?
Eliška: Zrovna včera jsme o tom mluvili, že to je tak jedna k pěti. Najde se pět hodných milých lidí, kteří přijdou, dají vám něco zadarmo, věnují vám knihu. Nebo jen chtějí, aby se jim Johan podepsal. Ale pak se vždycky najde jeden, co vám zkazí den. O tom ani nechci mluvit.
Jan:Milý lidi jsou ale všude. Třeba ti pánové na letišti...
Eliška: ... celníci. Ti nás pouštějí, jen se usmějou. Jan: A dámy od celníků ožívají, když vidí Josefa. To se člověk až stydí.
* Ty útoky se týkají vás osobně, nebo Národní knihovny?
Eliška: Jenom knihovny. A politiky. Jan: No... po pravdě... jeden politik přešel z útoku na knihovnu na útok osobní. Já to snáším, ale nenávidím, že se to dotýká Elišky. Je nehorázné napadat ženu, a ještě k tomu v téhle její situaci. Za co? Ať ti zlí zalezou do díry jak krtci a ať si tam hnijou. Zajímavé je, že mezi těmi útočníky není žádná žena. Výhradně muži.
* Pan Kaplický je znám svou neochotou dělat kompromisy. Jak se s takovým mužem žije?
Eliška: To se tak... musí postupně. Jan: Ale ne! Prosím vás, kompromisy přece patří k životu. Nekompromisní musí člověk být v profesi. Já přece nebudu dělat knihovny v gotickém stylu. Nebo ve stylu socialistického realismu, což by tady snadno prošlo. Jinak dělám tisíc kompromisů denně. Nemůžete změnit svůj výraz. Být mladší třeba. Nebo bohatší. Kompromisujete denně, když se rozhodujete, co si můžete pořídit a co ne, co budete jíst. A když tadyhle Eliška nemá ráda škubánky, no tak přece nemůžete tvrdit, že škubánky jsou základ života. Člověk se musí spíš přiučovat.
* Například čemu?
Jan: No že třeba opravdu nemůžu očekávat, že mi Eliška bude každý den telefonovat. A do některých věcí se radši nepletu.
* 15. 9. 2011 se měla stříhat páska při otevírání nové Národní knihovny. Co s tím projektem vlastně dneska je?
Eliška: Hlavně teď musíme opravovat nepravdy, co se o knihovně píšou. Lži se staly pravdou a lidi jsou zmatení. Schválně, jak to vidíte vy?
* No, mám pocit, že je to u ledu...
Eliška: No vidíte. Ale soutěž zrušena nebyla a Johanův projekt prostě vyhrál. Národní knihovna je národa, tak pro to národ taky musí něco udělat, politici nám to neudělají. Pokud si každý řekne, že knihovna zřejmě nebude, tak opravdu nebude. Ale kde se budou uskladňovat knihy? Spisovatelé píšou pořád, knihy se množí – co bude dál? To je, jako kdyby nebyly porodnice.
Jan: Já pořád věřím, že naše Johanka bude jednou mít v knihovně na Letné třeba rande. I když několik šílených lidí s titulem vpředu i vzadu napsalo, že žádná knihovna vůbec být nemusí...
Eliška: ... a že se vyberou knihy, které budou uskladněné v Národní knihovně.
Jan:To je ale normální cenzura: Toto je brak, a toto bude uskladněno na věky, řekne komise. Podívejte se, zrušení mezinárodní architektonické soutěže, to by byl politický debakl. Že nejsou pozemky v pořádku, to je naprosto vymyšlená aféra... Nejdůležitější ale je to, co říká Eliška: Kde budou ty knihy? V dřevěných barácích někde v Holešovicích? Přestavět Klementinum by stálo dvojnásobek než novostavba a rozhodně by tam nemohl být ten úžasný automatický systém vyhledávání knih.
Eliška: Chystají se teď nové aktivity, například bude vypsána celonárodní sbírka na knihovnu. Ale my už politiky přesvědčovat nebudem.
* Vy jste, paní Eliško, chtěla s Olgou Špátovou točit časosběrný dokument Oko nad Prahou o tom, jak se staví knihovna na Letné...
Eliška: ... ten film pořád točíme. Původně měl dokumentovat, jak roste stavba, jenže teď to vypadá, že to bude něco jako Harry Potter: Dali jsme se na cestu a jsme zkoušení různými zlými silami.
Jan:V poslední době se ve světě postavilo několik národních knihoven. V Německu se postavila, v Litvě se staví, v Británii to trvalo šestnáct let. Zúčastnili jsme se soutěže na francouzskou národní knihovnu, byli jsme druzí. A myslíte, že by se tam nějaká politická strana postavila proti národní knihovně?
* Je pravda, že budete stavět koncertní centrum v Českých Budějovicích?
Jan: Ano. A probíhá to velice slušně. Děláme další studie, i finanční. Eliška: V Budějicích to jde, protože to není v Praze. Tam zkrátka vědí, že potřebují koncertní sál a že tam potom budou kvůli tomu jezdit turisti.
* Jaké jsou teď nové trendy v architektuře? Hodně se mluví o ekologické šetrnosti...
Jan: Já bych řekl, že přijde kolosální revoluce a náš život se zásadně změní. Automobily zcela určitě budou na vodíkový, hybridní nebo ještě jiný pohon. To není hypotéza, o které se blábolí dvacet let a všichni se nad tím za břicho popadají, to se zkrátka stane. Vždyť americký automobilový průmysl je v krachu, protože vyrábí zastaralé automobily. Krize to urychlí. A automobilka Ford, která teď nemá co dělat, může začít vyrábět třeba solární panely. To je totéž, jako když zmizely dostavníky, protože se objevil vlak. Nikdo už nejezdí přes oceán lodí, letadlem to uděláte za osm hodin. A když bude zákon vyžadovat určité ekologické parametry nových budov, tak bude zkrátka architektura vypadat jinak. Když bude mít budova na střeše velký generátor nebo taky tři, nebude tam prostě místo pro holubičky nebo zlaté báně.
* Řekli byste, že už se do Česka vrátil vkus? Dokonce třeba něco z prvorepublikové elegance?
Jan: To je těžká otázka. Tady je spousta vkusu a nevkusu, jako všude. Smutné je, že z české architektury po druhé světové válce se ve světě zná jediná věc, Hubáčkův televizní vysílač na Ještědu. Trošku málo. A přitom si tu všichni myslí, že jsou architektonická velmoc. To teda bohužel není pravda.
* O Janu Kaplickém se říká, že jeho architektura má erotický podtext. Jaké to pro vás je slyšet, že ho k Národní knihovně inspirovaly křivky vašeho těla?
Eliška: To jsi řek’ přímo, že mýma... křivkama?
Jan: No jo, to jsem řek’. To jsi u toho nebyla. Pravda je, že Národní knihovna by zcela určitě nebyla tvarově taková bez tady přítomné dámy. Dost možná, že by byla hranatá.
Eliška: Takže když se někomu knihovna nelíbí, vlastně se mu nelíbím já?!
Jan: A to tam, prosím vás, dejte.
Eliška: Ale já za ty tvary přece nemůžu! Takhle jsem se mamince narodila.
Alena Plavcová Lidové noviny
http://www.lidovky.cz/zivot-je-riziko-0iw-/ln_nazory.asp?c=A090115_133704_ln_nazory_val
Život je riziko
PRAHA 15. ledna 2009 | 13:37
My Češi jsme zvláštní národ, máme smysl pro drsný humor a sebeironii, ale stejně tak se rádi bičujeme a pateticky si klademe za vinu to, co zpravidla nemůžeme ani ovlivnit.
Zaznívají hlasy, že jsme Jana Kaplického uštvali, protože musel ve staré vlasti čelit výpadům a nevybíravé kritice. To jsou ale velmi exaltovaná tvrzení s bezprostřední emoční reakcí na jeho náhlou smrt. Jan Kaplický ale byl umělec a s pozitivním i negativními reakcemi se musel potkávat celý život, takový je úděl tvůrčího člověka. A riziko povolání. Pravda je ale taková, že když se začal vracet domů, měl tu mnohem víc obdivovatelů a zastánců, kteří za něj šli do boje. Obdivovalo ho také hodně mladých lidí, studentů, kteří plnili jeho přednášky a dávali mu najevo svou úctu. Média mu vesměs fandila, protože vycítila trapnost intrik a v domácím úhoru a konzervatismu zavětřila závan jinakosti. Závist kolegů a internetoví anonymové existují všude, to přece není česká specialita. Jistě mu zmarnění jeho práce energii nepřidalo, ale i to se stává a nebyl v tom zdaleko jediný.
Každého, kdo se o jeho osudy zajímal, muselo včera v noci mrazit. Vždyť byl plný plánů, těšil se z narozené dcery a to všechno je rázem pryč. Zradilo ho srdce a troufám si říct, že spíš než nenávist neuneslo štěstí. Potkalo ho znovu, ale v pozdním věku a prožíval jej naplno. Osud, který mu byl vyměřen, potkává mnohem mladší lidi a ani nemusejí absolvovat střety s magistrátními úředníky a partajními bossy. Život sám je riziko a naše existence krajně nejistá, což si bohužel i naštěstí dokážeme uvědomit většinou až v konfrontaci s nečekanou ztrátou našich blízkých.
Jana Machalická Lidové noviny
Osobnost roku Jan Kaplický
14. prosince 2007
Jeho návrh nové Národní knihovny získal kvůli své futuristické odvážnosti spoustu nepřátel. Architekt ale necouvl. Bitva o Letnou začala
Sedíme s Janem Kaplickým v londýnském ateliéru Future Systems. Vypadá, že už má médií plné zuby a je z dosavadního vývoje otrávený. Mluví tichým a trochu unaveným hlasem, a zároveň je stále rezolutní a nekompromisní. Neustále však zdůrazňuje, že má vztah k Česku a nikdy jej neztratil, i když poslední měsíce mu přinesly mnohá nepříjemná zklamání. „Skoro nikdo nepřipomene mou knihu Česká inspirace, která zahrnuje stovku předmětů vytvořených v českých zemích, jimiž se svět inspiroval.“ Kaplický přiznává, že právě končící rok byl pro něj maximálně dramatický a přelomový. „Od prvního ledna až doteď. Nejprve vítězství v soutěži, pak svatba. Můj život se ale nijak nemění, jen mi přibude cestování, ale já to mám rád, v letadle si srovnám myšlenky.“ Leden Jan Kaplický je pro českou veřejnost stále spíš neznámou osobností. Mezi odborníky je samozřejmě známý, ví se o jeho projektech ve Velké Británii, jako je třeba mediální centrum na kriketovém hřišti v Londýně a obchodní dům Selfridges v Birminghamu. Je známo, že je rozvedený a že je synem významného sochaře Josefa Kaplického, v jehož ateliéru studovala například Adriena Šimotová. Po emigraci do Anglie žil s další slavnou českou architektkou Evou Jiřičnou, která ještě donedávna stála v čele katedry architektury na pražské VŠUP. Z manželství s jinou kolegyní Amandou Lavete má dvanáctiletého syna Josefa. Únor Nic nenasvědčuje tomu, že se chystá výběrové řízení, které zásadně zacloumá domácím veřejným míněním. Nikdo se nepodivuje nad složením komise a nevznáší žádné protesty. Do finále soutěže bylo vybráno ve dnech 27. a 28. února osm soutěžních týmů. Soutěž se řídí podmínkami Mezinárodní unie architektů. V mezinárodní porotě vedle primátora hlavního města Prahy Pavla Béma a generálního ředitele Národní knihovny Vlastimila Ježka zasedá šest renomovaných architektů, například Zaha Hadid nebo Eva Jiřičná.
Březen Všechno začíná nenápadně. Porota 2. března jednomyslně vybrala projekt nové budovy Národní knihovny. Po odtajnění autorství se ukazuje, že jde o dílo Jana Kaplického. Do tendru jej pozval generální ředitel knihovny Vlastimil Ježek osobním dopisem, později budou odpůrci stavby, jež ihned získala přezdívku chobotnice, tvrdit, že Ježek je letitým kamarádem slavného architekta, což je nesmysl. Sám Kaplický potvrzuje, že se s ředitelem knihovny seznámil až v průběhu řízení. Architekt se netají, jak ho výsledek řízení těší, a poté, co mu byl oznámen verdikt, hýří optimismem. „Domnívám se, že i moje boty budou diskutovány vášnivě,“ říká na Radiožurnálu s nadsázkou. V té chvíli ho zřejmě ani nenapadlo, jaká mračna se stahují nad jeho knihovnou.
Budova knihovny má být jeho návratem do Česka po mnoha letech. „Jako student jsem dělal jeden domeček v Podolí. Vždy jsem se smál, že Future Systems nedělá v Česku ani popelnice, a teď tohle.“ Z negativních ohlasů strach nemá. „Konzervativnost je všude – v Evropě i ve světě. Tady existuje taková slupka nacionalismu, ale to je jinde taky. Nebál bych se toho,“ prohlašuje. Říká, že myšlenka stavby vznikla ještě předtím, než byla soutěž vůbec vypsána. „Podle mě připomíná například pražské baroko nebo lidské tělo, podmořského živočicha.“ Ani slovo o inspiraci, kterou mu dodala jistá mladá žena Eliška.
Odpor proti stavbě ovšem není v prvních dnech po soutěži nijak vyhrocený, řada odborníků ji přivítala, ač někteří pochybují o Letné. Například Milan Knížák má starost o panorama Hradčan. David Černý naopak soudí, že projekt je super. „Je to zázrak, že něco takového v této zemi vzniklo,“ míní. Bez výhrad přijal stavbu primátor metropole Pavel Bém, který na podzim předvede, jak umí pružně měnit názory. V březnu je projekt podle něj sice kontroverzní, ale odvážný a originální. Postupně se ale formuje protestující skupina hlavně z řad architektů. S tím se Jan Kaplický nemůže smířit ani dnes, považuje to za podraz kolegů. „Je to absurdní, šel jsem snad já protestovat u Mezinárodní unie architektů, když jsme skončili druzí v soutěži o knihovnu v Paříži?“
Úder přichází týden po soutěži. Česká komora architektů tvrdí, že byly porušeny podmínky a Kaplický ukryl deset milionů svazků po zem, i když v propozicích bylo, že se musí umístit v nadzemních podlažích. Začínají se postupně vyjadřovat různé osoby, odpor proti knihovně posílil například spisovatel Ivan Klíma, který svou filipiku založil na absurdním odporu vůči modernímu a abstraktnímu umění vůbec.
Duben Jan Kaplický odráží útoky na knihovnu v mnoha rozhovorech a jeho výroky nejsou zrovna diplomatické. K protestujícím architektům se mezitím přidávají památkáři. Už se píše, že žádná stavba ještě nevyvolala takové pozdvižení. V Klementinu se koná výstava návrhů ze soutěže a Lidové noviny píší, že Kaplický vůbec není nejdivočejší. O knihovnu se začínají zajímat politici. Návrh si od tvůrce nechal vysvětlit také premiér Topolánek a prohlásil, že začíná projektu věřit, ale jak to dopadne s financemi, nijak neupřesnil. Poprvé se mluví o nutnosti změn na projektu, námitky jsou proti barvě.
Květen Prezident Václav Klaus se vyslovil proti knihovně: „Podobně jako protijaderní aktivisté u Temelína jsem ochoten přivazovat se vlastním tělem a bránit, aby Národní knihovna v takové podobě na Letné byla.“ Jan Kaplický krátce nato uspořádal přednášku v Senátu, na niž lidé stáli frontu, zatímco pozvaných politiků dorazilo jen pár. Architekt představil i své dva slavné projekty v Londýně a v Birminghamu. „To je největší úspěch mého života, Selfridges se ocitlo na britské poštovní známce společně s královnou a královna neprotestovala,“ zaútočil na prezidenta Klause a během přednášky učinil i další narážky. Později prohlásil, že by diskutoval jen s dětmi, které ještě nikdo nenaučil, co je pěkné a co ošklivé. Lidové noviny uspořádaly anketu a dětem se vesměs chobotnice líbí, což opět vyvolalo vlnu emocí. Václav Havel považuje návrh knihovny za mazaný a hezký. Objevuje se ale náhle problém s pozemky, na kterých má knihovna stát, dosud se je nepodařilo vykoupit od města. Dalším „neřešitelným zádrhelem“ je přesunutí tramvajové smyčky na Špejcharu. Červen–září Stav před bouří. Z Kaplického prohlášení je znát, že je už celou záležitostí znechucen a nemá chuť donekonečna vysvětlovat a obhajovat své záměry. V jednom z mnoha rozhovorů vytkl redaktorovi, že se mu nelíbí, jak jej vede, prý málo pozitivně. „Když budu vyvracet každý nesmysl a zabývat se vším, co povídala paní na rohu, nikam nedojdu.“ Říjen Radní za ODS na pražském magistrátu se rozhodli, že stavbě zabrání. Maximálně jsou ochotni tolerovat její odsunutí dál od centra Prahy. Město také říká, že na projekt nebude dost peněz. Ředitel knihovny Vlastimil Ježek kvůli tomu zastavil přípravu projektu. Jan Kaplický říká: „Z kultury se stala politika. Je to velký smutek.“ Rozjíždí se další kolo tahanic a uprostřed těchto sporů se Jan Kaplický oženil s o čtyřicet let mladší Eliškou Fuchsovou, která o něm již několik let připravuje filmový dokument. Znovu se argumentuje neregulérností komise a píše se o Kaplického osobních vazbách k člence poroty Evě Jiřičné i o jeho přátelství se Zahou Hadid. Jiřičná reaguje: „Ať už jdou všichni do háje.“ Mezinárodní unie architektů stížnost české komory zamítla, přesto se stále ozývají kritické hlasy, některé výroky jsou vysloveně vedené osobními animozitami. Proti knihovně nečekaně vystupuje Pavel Bém. Nicméně poté, co zjistil, že veřejné mínění je spíš na straně projektu, několikrát mění své postoje. Nova organizuje Kaplického duel s primátorem, v němž však nedošlo k žádné kontroverzi, spor se nevyhrotil, jen podivně rozmlžil, lví podíl na tom ale měla nezkušenost moderátorky. Televizní diváci hlasovali pro architekta. Později přiznává, že toto vítězství v televizním hlasování jej velmi potěšilo: „Bylo to báječné, stejně jako petice, která vznikla na moji podporu.“ Listopad Jan Kaplický dostává čestný doktorát na VŠUP a poprvé veřejně mluví o svém soukromí, hovoří o své lásce k mladé ženě, o tom, jak jej inspirovala k návrhu knihovny. Jeho vyznání, kde se svěřuje, jak se trápil a obával, že jeho láska nebude opětována, mu opět vyneslo dílem pochopení, dílem odsudky. Jedni ho mají za romantika, jiní za zamilovaného starce. V každém případě je mužem, který svým projektem nové Národní knihovny v roce 2007 rozdělil domácí veřejné mínění, otevřel řadu otázek týkajících se budoucí podoby hlavního města a umožnil nám také zahlédnout sebe sama v zrcadle – a nebyl to vždy pohled, který by z nás sejmul provinčnost malé země uprostřed Evropy.
Prosinec Zda se v roce 2010 bude stříhat na Letné páska právě u knihovny, je stále nejasné.
Jana Machalická