Udržet psychiku pod kontrolou - pro léčbu nemocí je to důležité
cituji z:
http://domaci.ihned.cz/c1-21441450-onkolog-andrysek-za-padesat-let-bude-rakovina-zcela-vylecitelna
Domaci.iHNed.cz 20. 6. 2007 13:48 (aktualizováno: 20. 6. 2007 11:31)
Onkolog Andrysek: Za padesát let bude rakovina zcela vyléčitelná
"Musím stále myslet, že nádor je taky svině a chci-li nad ním vyhrát, musím být ještě větší svině než on," říká Oskar Andrysek, onkolog a primář nemocnice následné péče v Měšicích.
Lékařský pokoj s Oskarem Andrysek sdílí fenka retrievera, která momentálně poslouchá jen francouzské povely, jeho životní láskou je rakovina žaludku a profesuru dostal málem za myslivost. Stál při vzniku nemocnice následné péče v Měšicích. Je členem Českého klubu skeptiků Sisyfos.
Bude rakovina někdy zcela vyléčitelná?
Myslím, že ano. Podívejte se, kolik bylo nemocí, které nebylo možné léčit, například obrna. Ale dnes, kde jsme my a kde je obrna. Vyléčení rakoviny bude možné, ale ještě chvilku to potrvá. Mě to ale netrápí, protože v tu dobu budu už klepat bačkorama, takže nebudu mít co objevovat.
Kdy myslíte, že toto bude možné?
Tak padesát, šedesát let, ale bude to vždycky trošku problém. Rakovina se nedá naočkovat podobně jako spalničky, zůstane tu. Avšak bude ve velikém procentu případu vyléčitelná. Dnes jsme schopni vyléčit padesát procent pacientů, za padesát let tu zůstane jen několik zanedbaných případů a zbytek bude velmi dobře léčitelný.
Změní se v budoucnosti i sama rakovina?
Ne, rakovina sama se nezmění. Je to reakce lidských tkání na zevní škodliviny, radiaci a určité genetické předpoklady. Toto nikdy úplně neodstraníme. Radiační zátěž tu je od vzniku zeměkoule, v určitém množství vždy zůstane. Ale třeba lidé v budoucnu přestanou kouřit. No, spíš si vymyslí nějakou jinou pitomost.
Je tedy pravděpodobné, že se vylepší také diagnostické metody rakoviny?
Ano, zřejmě budeme schopni detekovat rakovinu daleko dříve, než vyvolá klinické příznaky. Tudíž bude možné ji zarazit včas. Nevím, jak hodně je to známo, ale soudí se, že každý zdravý člověk prodělá asi sedmkrát za život nějaký nádor.
Jenže u většiny lidí se tento nádor neprojeví. Jak je to možné?
Nádor vzniká tehdy, když se zblázní nějaká buňka a ztratí regulaci dělení. Roste nekontrolovatelně, což se může stát. Avšak ve většině případů se jen trošičku odlišuje od ostatních buněk a imunita našeho organismu ji zahubí. Sto tisíc takových buněk dokáže zlikvidovat imunitní systém. Když jej jich milion, už se chovají jako zárodek v děloze a vyžadují zásobování krví, čili vrůstají do nich cévy. Miliarda buněk, už má průměr jednoho centimetru a váhu jednoho gramu, od tehdy je to nádor. Toto je konvenčně dohodnutá hranice.
Hovořil jste o tom, že je lidský imunitní systém schopen zlikvidovat rakovinotvorné buňky sám. Jak to funguje?
To dělají specializované buňky, které se podobají policejním důstojníkům a informátorům. Mimochodem, já jsem imunitní děje v rakovině pochopil podle jednoho francouzského komiksu, kdy byly imunitní buňky nakresleny v policejní uniformách. Tam mi došlo, jaké rafinovanosti dělají nádorové buňky, aby unikly. Dávám příklad, když budu chtít vykrást Českou národní banku, tak nebudu hloupý a dohodnu se s komplici, aby v tom samém čase vykradli jiné banky a zlatnictví. Takže policie bude lítat kolem nich a já se v klidu zmocním peněz. Tatáž situace nastává u člověka, když se nádor blíží hranici milionu buněk. V tu chvíli dostane chřipku. Zabíjející buňky se musí věnovat této banální infekci a nádor roste. Imunita se pak může klidně stavět na hlavu, ale sama to už nezvládne.
Se zabíjejícími buňkami se váže jeden váš přístup k léčení.
Babička umře a dědeček za půl roku pochoduje za ní, dosti často na tu samou nemoc. Vypadalo to jako záhada. Jenže se ukázalo, že u lidí, kteří se dostanou do hlubokého smutku, se aktivuje v mozku jedno neurosekretorické centrum. To vylučuje zvláštní hormon, jenž blokuje řídí lymfocyty programující lymfocyty zabíječe. Je to jako když vymlátíte policejní ředitelství. Nádor nemá vůbec žádnou překážku a roste o to rychleji.
Jak lze proti růstu nádoru bojovat?
Je tajemství mé kuchyně, jak kurýrovat nádor. Jsem srandista. Když mluvím s pacienty, tak velmi dbám na to, aby se se svým onemocněním smířili. Neřeknu: "Máte rakovinu, vypadá to tak na tři měsíce, sepište si své spodní prádlo a odkažte to někomu." Řeknu: "Je to průšvih, ale stane se to každému pátému. Budeme přemýšlet, vyšetříme to a myslím, že stojí za to tu nemoc zkusit zlikvidovat." Z pacienta se stane kamarád a má ke mně důvěru. Na základě tohoto vztahu zablokuji centrum sebezničení. Mohu zodpovědně prohlásit, že nemocní, které se mi povedlo dostat o dobré nálady a udělat si z nich kamarády a spolupracovníky, jsou mezi dlouhodobě přeživšími a vyléčili se. U plaček, které říkaly, že to špatně dopadne, to taky špatně dopadlo. Tam se mi nepodařilo zvládnout jejich psychiku. To je klíčová věc, na kterou se zapomíná.
Proč myslíte, že se právě na psychiku pacienta zapomíná?
Protože nemáme čas. Každý musí vyplňovat dvacet tisíc papírů. Doktoři jsou tak specializovaní, že už jim pomalu nezbývá čas na promluvu s pacientem. Ministerstvo zdravotnictví udělalo jednu zdánlivě rozumnou věc, když sestěhovalo léčbu pacientů s rakovinou do velkých center. To je sice logické, ale v onkologických ambulancích jsou pak davy lidí. Stává se z toho stroj.
Sám jste se věnoval působení psychiatrů na léčbu onkologických pacientů. K čemu jste dospěl?
Kdysi jsem dělal takový výzkum, posadili jsme psychiatričku do mé ordinace. Dopadlo to tak, že mi vypila všechno kafe a pacient dal stejně na mě. Objevili jsme znovu Ameriku. Lékař, který pacienta léčí, by měl mít jeho úplnou důvěru a měl by jej o všem informovat. Nejlepší chirurgové se vyznačují tím, že po operaci zajdou za pacientem a promluví s ním. To je klíčové, jinak je pacient v pochybách o tom, co lékaři našli a jestli mu tam nenechali třeba nůžky. Takto lékař přeřadí řadící páku z deprese na uzdravení a vyblokuje tak strachový faktor z mozku.
Není právě toto důvodem, proč tolik pacientů vyhledává léčitele?
Oni si s pacienty povídají. Ti pak uvěří žvástům vyšperkovaným několika odbornými termíny. Tady by se musela změnit celá zdravotnická politika. Je nutné obnovit důvěru pacientů v lékaře. Jsem starý, tak mám čas na to, abych si s nimi promluvil. Pacienti k nám docházejí dlouhodobě anebo mi sem chodí takoví, nad kterými už jinde zlomili hůl. Kupodivu se mi to občas povede. Třeba pak přijdou a řeknou: "Hele, pane doktore, já jsem ještě živý." To mi dělá radost.
Pacienti se k vám vrací i po vyléčení?
Chodí sem, teď zrovna dávám dohromady přeživší pacienty s jaterními metastázemi. Jsme kamarádi, přijdou jednou za rok. Já to zkontroluji a popovídáme si. Právě zájem o pacienta , udržování kontaktu s ním a komplexní léčba je klíčem k úspěchu.
Vědecky jste pracoval v období komunismu. V té době jste také objevil, že se nádorové buňky mohou stát po několika cyklech léčby chemoterapeutiky odolné vůči lékům.
Moc se o tom nemluví, ale je to tak. Některé z dětiček původních buněk jsou vůči chemoterapeutikům rezistentní, ačkoliv jejich předci byli jimi úspěšně vyhubeni. Musím stále myslet, že nádor je taky svině a chci-li nad ním vyhrát, musím být ještě větší svině než on. U nás se píchaly ty léky, které byly zrovna na skladě. Byl jsem tehdy pozván na kongres do Japonska, moji láskou je rakovina žaludku a právě Japonci jsou na ni nejlepší. Přemýšlel jsem nad tím, co jim tam budu povídat. Tak sem vymyslel rotování léku. Ukázalo se, že naše výsledky byly velmi dobré. Asi to udělala taky ta z nouze alternovaná terapie. V nadsázce říkám, že za to může socialistické zásobování lékáren.
Za socialismu byla pro získání profesury nezbytná funkce v Národní frontě, zastřešující instituci sdružují všechny politické strany a zájmová sdružení, vy jste však našel fintu, jak se angažovat neangažovat.
Nikdy jsem nebyl v partaji, jen v ROH. Habilitoval jsem a udělal kandidaturu bez knížky v kapse. Jen profesuru mám za myslivost. Potkal mě nadřízený a říkal mi, že Pavel Klener, kterého navrhovali po mě, už profesuru má. Pak mi volal s tím, že nemám žádnou funkci. Tak jsem slíbil, že něco seženu. Stal jsem se místopředsedou základní myslivecké organizace bez honitby na Praze 2. Funkce spočívala v tom, že jsem jednou za rok přinesl nějaký alkohol, chlapi ho vypili, opili se a sepsali hlášení. Soudruh Jakeš pak napsal, že soudruh Andrysek zastává významnou funkci v Národní frontě a povolil mi profesuru. Mezitím a přišla revoluce, vyšetřovali mě. Když zjistili, že to byla jen finta, profesuru mi nakonec dali.
Autor/ři: Ludmila Hamplová
--------------------------------------------------------------
Související
Onkologové: Léčitelé by měli být trestně odpovědní